Šest nejčastějších důvodů, proč oběť DN zůstává

Není neobvyklé, že se lidé ptají obětí domácího násilí, proč ze vztahu dávno neodešla, proč s násilníkem zůstala tak dlouho. Vina násilníka se tak částečně přesunuje i na bedra oběti.
Každý případ domácího násilí je jedinečný, i když mají mnoho společných rysů, a tak na tyto otázky neexistuje jednoznačná odpověď. Domnívat se ale, že lze ukončit vztah s násilníkem tak, že si prostě sbalím své věci a odejdu, je známka velké ignorance a nepochopení. Pokud chceme někdy změnit smutné statistiky DN, je potřeba, aby široká veřejnost pochopila, v jaké situaci se oběť nachází a jak složité je se z ní vymanit.
Až pak budeme schopni, jako společnost, obětem a ohroženým vyjít vstříc, podpořit je a pomoci jim, místo toho, abychom je odsuzovali společně s pachatelem závažného trestného činu.

Existuje šest nejčastějších důvodů, proč oběť DN zůstává v té situaci. Pokud se někdy v budoucnu s obětí potkáte, vpomeňte si na ně, prosím, než se začnete vyptávat. Ale hlavně si vzpomeňte, že věci bývají daleko složitější, než na první pohled vypadají.

1. Cyklus násilí dává naději, že se situace zlepší

Cyklus násilí má zpravidla čtyři části – stupňování napětí, samotný akt násilí, omluvy a odprošování, a klidné období, které se opakují stále dokola. Během stupňování napětí dochází ke kritice a zesměšňování, napětí v rodině sílí. Při samotném aktu násilí dochází k vyhrožování, bití, rozbíjení osobních věcí nebo k dalším druhům násilí. Poté nastává období, kdy násilník prosí o odpuštění, svaluje vinu na druhé a slibuje, že se se to už nikdy nestane. Poslední fáze je klid, návrat do normálu, dokud se napětí nezačne zase stupňovat.
Rozložení celého cyklu se liší, někdy může cyklus trvat měsíc, někdy téměř rok. Časem se ale zpravidla druhá dvě období zkracují.
Tento cyclus často znemožňuje oběti, aby ho včas správně identifikovala. Vzhledem k časovým odstupům a vzhledem k tomu, že fáze omluv a klidu bývají často láskyplné a zamilované, oběť se mylně domnívá, že výbuch byl jen světlá výjimka, která se zřejmě již nebude opakovat. Pokud svého partnera jinak považuje za svého ochránce, má tendenci jeho chování omlouvat a doufá, že se časem změní. Vážnost situace často nerozezná až po delší době, kdy celý cyklus zažila několikrát, a v té době už mívá svůj život s partnerem spojen na mnoha rovinách.
Rodina a společnost od ní také často očekává, že se bude snažit jejich společné problémy řešit a ne hned vztah končit.

2. Oběť je na násilníkovi závislá

Pro některé oběti je samotný akt opuštění partnera ve své podstatě otázkou, zda si to mohou dovolit. Pro mnohé z nich závisí právě na násilníkovi jejich finanční nebo i sociální status. Mohou být z mnoha důvodů v postavení, kdy by se ocitly prakticky bez prostředků nebo vyloučeny ze sociálních kruhů, ve kterých se pohybují.
Násilník oběť navíc manipuluje a usvědčuje v tom, že by se bez něj nebyla schopná o sebe postarat nebo že by žila ve velkém nedostatku. Pokud plánují únik, musí myslet na nedostatek peněz, útěk z domova do azylového domu nebo jiného sociálního zařízení, opustit známé tváře kolem sebe, začínat od ničeho v neznámu. Takové myšlenky je od odchodu logicky odrazují.

3. Odchod zpravidla eskaluje násilí

Mnozí násilníci používají výhružky a zastrašování jako prostředek k tomu, aby oběti zabránili k odchodu. Je fakt, že v době odchodu násilí vrcholí a je to také období, kdy oběti hrozí největší nebezpěčí zabití.
Sebrat se a odejít není jednoduché, protože jim hrozí reálné nebezpečí. Násilníci si udržují kontrolu tím, že výhružkami manipulují oběti k rezignaci a pocitům bezmoci. Pro mnohé se pak pokus o únik jeví jako větší riziko, než když zůstanou.

4. Společné děti

Někteří násilníci vyhrožují, že se pomstí na dětech, pokud bude oběť chtít odejít, a to i v případě, když se jedná o jejich vlastní děti. Druhý partner zase často věří, že je pro děti nejlepší vyrůstat s oběma, i když nedokonalými rodiči.
Rodiče, kteří nemají větší finanční prostředky, trápí představa, že by jejich děti mohly strádat nebo dokonce jim být odebrány. Mnozí se obávají toho, jak by na jejich děti působilo dramatické rozvodové řízení, tahanice o to, komu budou svěřeny do výchovy nebo možnost, že by jejich druhý rodič mohl být trestně stíhán.

5. Oběti nemají podporu okolí

Oběti domácího násilí často nemají dostatečnou podporu u rodiny a přátel, ve svém okolí, často ani u policie a soudu. Ve společnosti, která věří tomu, že si “oběť to zacházení nějak sama zavinila nebo se na něm podílela” se najdou jedinci s podobným názorem i v orgánech, které by měly oběti v první řadě ochraňovat a ukázat jim svou důvěru.
Člověk, který je dlouhodobě traumatizovaný životem s násilníkem propadne lehce beznaději, když nenajde podporu a pomoc ve svém okolí.

6. Oběti násilníka milují

Vztahy mezi partnery bývají často i u normálních dvojic komplikované. Hádky a neshody nejsou nezvyklé a vždy nezdravé. Pro mnohé dvojice domácí násilí nastává až ve chvíli, kdy se oběť do svého partnera již zamilovala a získala k němu důvěru. Často uběhnou měsíce, ale i roky, než se násilníkovo chování projeví.
Oběť je často přesvědčena, že ona by měla násilníkovi pomoci. Miluje ho a není pro ni lehké opustit milovanou osobu v těžké době, i když jí samotné je ubližováno.

Když se lidé oběti zeptají, proč od násilníka již dávno neodešla, dávají jí tím najevo, že se na celé situaci nějakým způsobem podílela. Stejné výčitky pravděpodobně slyšela mnohokrát od násilníka.
Podpora a pomoc je to nejdůležitější, co člověk v takové situaci potřebuje, ne další skryté a třeba I dobře míněné výčitky a obviňování…