Představme si ji… Představme si jednoduchou modelovou situaci. Mladí manželé, ještě ani ne pětadvacetiletí, téměř studenti. Muž přijde k večeru domů. Jeho žena odpočívá v posteli a čte si. Mladý muž jde po přivítání do kuchyně, otevře lednici, v níž se k sobě zimomřivě tiskne několik vajíček, kousek sýra, jeden opuštěný jogurt, dva plátky šunky zabalené ve voskovaném papíru, konzerva rybiček v tomatě a krabice mléka. Chlapec odloupne ze dna konzervy rybiček klíček, odroluje její víčko až do poloviny a vrátí se do ložnice. Před vstupem do pokoje zkrabatí čelo a nasadí přísný výraz. Pak prohodí s dívkou několik vět a se slovy “To je všechno, co máme k večeři?!” hodí otevřenou konzervu do postele. Tomatová omáčka se rozprskne na peřiny a jedna rybička v letu konzervy vypadne a pleskne o sněhobílý polštář. Kdyby byl v místnosti někdo třetí, nemohl by si nevšimnout, že mladý muž nemá vztek v očích – zlobu jenom předstírá.

Co udělá dívka? Rozpláče se a odejde postěžovat si nejlepší kamarádce? Uteče zpátky k rodičům a podá žádost o rozvod? Vyletí z postele a začne na partnera ječet a partner pak převlékne postele, doběhne do květinářství na rohu pro velkou kytici žlutých tulipánů a pozve dívku na večeři? Kdepak, ani jedno, ani druhé, ani třetí. Mladá žena sice partnerův výbuch nechápe, ale vstane, převlékne postele, dá prádlo vyprat a nikdy nikomu o této podivné příhodě neřekne.

Nechápe partnerovu reakci, ale především netuší, že ta je klasickým projevem počínajícího domácího násilí. Násilí, které někdy končí tak, že partner nestojí nad partnerkou s konzervou rybiček v tomatě, ale s nožem v ruce. A ona dokonce ani netuší, že nejrizikovější skupinou, která se prvním napadením dostává na základní stupínek spirály domácího násilí, jsou právě ženy ve věku 20-24 let.