Mám dobrého kamaráda, s nímž jsme se potkali před lety v jedné práci. I když už oba děláme něco jiného, stýkáme se dodnes. Je to velmi upřímný a v jádru laskavý člověk, i když trpí výkyvy nálad a mívá občas problém s alkoholem, takže se musí dost hlídat. Mnoho lidí, třeba bývalých kolegů, ho dost dobře nechápe a nemají nebo neměli tím pádem s jeho výlevy trpělivost. Protože jsme se ale spřátelili, mně se jednou se svým osudem svěřil.

Když byli on a jeho mladší sestra ještě hodně malí (on byl ve školce a sestřička byla ještě batole), jejich otec ponižoval a mlátil matku a děti se na to musely dívat. Po nějakém čase rodinu opustil, tak samotné týrání skončilo, ale i matka byla k dětem dost chladná. I když jsou ty vzpomínky někde zasuté, jistě mají vliv na vývoj osobnosti a v budoucnu se někde mohou projevit. Tento můj kamarád má docela problém navazovat partnerské vztahy a celkově je dost nedůvěřivý k lidem. V podstatě mohu hovořit o zázraku, že se se mnou a pár dalšími lidmi dokázal takto sblížit. Skutečný vztah má jen k sestře, snad je spojilo společné trápení, nevím. S rodiči už se nestýkají, od té doby, co odešli z domova na studia. Mluvili jen s tetou, ale ta už zemřela.

Píšu to sem proto, aby si lidé uvědomili, co mají, pokud měli normální rodinu a měli klidné dětství, a také, aby hned každého neodsuzovali, když je třeba zvláštní, nedůtklivý nebo chvílemi i nesnesitelný. Může to mít i vážné důvody jako je právě takové trauma z děství.

Michal