Můj přítel (vlastně po nějakou dobu byl i snoubenec, tak daleko jsme to dotáhli) je z velmi složitého rodinného zázemí a odjakživa měl nízké sebevědomí, což se snažil všemožně maskovat. V lepším případě se jednalo o to, že se vytahoval a všemožně machroval – ať už v oblasti sportovních výkonů nebo třeba výdrže v pití alkoholu, což mělo někdy dost bizarní důsledky… V dalších fázích přišlo urážení lidí, shazování jejich schopností, vlastností nebo zásluh. Hlavně, když hrozila ztráta pozornosti na jeho osobu.

Samozřejmě, že jako jeho přítelkyně jsem byla první na ráně. Sloužila jsem jako jakási „náplast“ na jeho komplex. On to většinou dělal v soukromí, kdy mě ujišťoval, že jsem nemožná, hloupá, že nemám na to vykonávat svou práci (to už jsem měla na rozdíl od něj hotovou vysokou a nastoupila jsem do prvního zaměstnání). Před přáteli se zpočátku docela ovládal, protože mezi nimi byli i tací, kteří by se mě zastali. Doma ale probíhaly neustálé komentáře na můj vzhled, na to, jak vařím a podobně. Ačkoli se dle jeho slov jídlo, které jsem mu předkládala, nedalo pozřít, velmi rád si nechal sloužit. Často jsem „skákala“ na nějaký drobný nákup třeba třikrát za večer. Co je ale podstatné, že tohle úplně neskončilo našim rozchodem.

Tehdy jsem se složila, musela jsem vyhledat odbornou pomoc, abych se z toho dostala. Z rozchodu jsem se vzpamatovala, ale ten vztah vlastně ukončený nebyl. Hráli jsme si na stav „budeme kamarádi“, já jsem na něj ale byla stále fixovaná, kdykoli zavolal, hned jsem ochotně přispěchala „na pomoc“.

Když tento příběh píšu, už jsem z toho opravdu pryč… tedy doufám. Ale nevím, co by se po tom všem muselo stát, aby mě ten člověk ještě zajímal. Nicméně, byl to takzvaný běh na dlouhou trať, to tedy ano. Co bych chtěla opravdu zdůraznit, že není vůbec snadné odpoutat se od partnera nebo partnerky, která vás ovládá – právě proto, že má nad vámi takovou moc. I když to často s nějakým odstupem vypadá nelogicky a leckdo to neumí pochopit. To, že jsem se dokázala odříznout, je hlavně zásluha mého blízkého kamaráda z děství, který už se na to nemohl dívat a dost drsně (upřímným a nesmlouvaným slovem a dokonce několika intervencemi během našich hysterických scén) mi otevřel oči, s kým to vlastně jsem. Pomohl mi skoro víc než psycholog a já jsem mu za to vděčná.

M.