S mojí dcerou jsme v poměrně pravidelném kontaktu, ale většinou řešíme aktuální provozní věci. Teď o víkendu jsme měly na sebe více času. Jely jsme na trh nakoupit zeleninu. Při povídání o všem možném se mě zeptala, jestli mě může požádat o radu. Jasně, že mohla. Říkala, že by si chtěla koupit nový mobil, našetřila si na něj z odměn v zaměstnání. Neví ale, jak by to měla udělat před manželem, aby nezjistil, že si koupila nový mobil. Prý by bylo zle, protože on, jak tvrdí, dává všechny peníze do rodiny a ona si klidně šetří… Manžel přitom dostává peníze nárazově, protože není v zaměstnaneckém poměru a jako řemeslník se živí sám. Tak například posledních čtrnáct dní úplně všechno pro domácnost i šestiletou dcerku platila ona, protože manžel neměl peníze. Přesto je přesvědčen, že všechno hradí on a že ona se jenom veze. On má starosti se společnou hypotékou, za kterou měsíčně platí pět tisíc. Moje dcera zase platí všechny ostatní platby, spojené s bytem – také to vychází na pět tisíc korun. To je ale prý něco docela jiného. Všechna tíha světa leží na něm. Co udělá on, to je mimořádné. Co udělá ona, na to je odpověď – to si z toho mám (slušně řečeno) sednout na zadek? Uvařeno, vypráno, uklizeno, postaráno o dcerku, napsané úkoly. A stav se zhoršuje. Stačí tři stále pravidelnější večerní piva a kritika už se valí. A dcera se ptá: “Mamko, vrátí se to zase zpátky, abych si ho zase vážila a měli jsme se rádi?”