Ta příhoda je už letitá, ale když si na ni vzpomenu, i tak se divím, jak jsem tehdy byla pitomá. Je tak letitá, že ten, který s námi chodil, nebyl nazýván “můj přítel”, ale “můj kluk”.

Měli jsme tehdy rande na stanici autobusu na Harfě – kdo to tam zná, ví, že mezi autobusovými zastávkami obou směrů je čtyřproudá silnice, docela frekventovaná. Rande jsme měli na stanici směrem na Prosek, ale protože jsem přijela tramvají z Libně a vystoupila u Libeňského nádraží, přicházela jsem po straně, kde byla zastávka “směr Sazka”. Můj kluk už tam stál a já jsem logicky zamířila k němu. Vidím ho jako dneska – vysoký, hubený, oprané džíny, khaki kabát a pod ním šedý svetr od maminky, se zipem. Kouřil a usmíval se na mě – a já na něj. Úsměv mi však zatuhl, když on se se mnou odmítl bavit, protože jsme přece měli sraz na druhé straně. Koukala jsem na něj jako blázen, ani mi v tu chvíli nedošlo, že on taky stojí na nesprávné zastávce. Nepohádali jsme se, ale on tak dlouho provokoval, ironizoval, mlčel, pošťuchoval, až jsem ty čtyřproudovku přešla a zase se vrátila. Pak už byl milej, jako by se nic nestalo.

Je to už hodně roků, naštěstí jsme se rozešli, ale než ten vztah vyeskaloval, trvalo to dost let, mám na něj spoustu hodně nepříjemných vzpomínek. A dneska už vím, že kdybych si všímala maličkostí nebo spíš zdánlivých maličkostí, udělala bych lépe.

Petra, 45 let