Příběh, o který se chci podělit není můj, ale krásně ukazuje, že všechny scénáře jsou téměř stejné. Pokusím se ho popsat ne tak, jak vznikl, ale tak jak jsem ho zaznamenala z pohledu desetiletého dítěte.

Ležela jsem ve svém pokoji a probudilo mě kňučení štěněte. Posadila jsem se na posteli, a slyšela z chodby mluvit svojí matku, někoho dalšího a to štěňátko. Logicky jsem vstala, a na pejska se šla podívat (žádného jsme neměli a tak jsem si v hlavě spřádala iluze velkého překvapení). Otevřela jsem dveře do chodby a viděla maminku, jak sedí na podlaze, a objímá naši sousedku, která měla rozcuchané vlasy a jejich chomáče držela v dlaních, rozmazanou řasenku od slz, na sobě potrhanou halenku takovým způsobem, že jí byla vidět celá podprsenka, ale štěňátko žádné. Ty zvuky vycházely z jejího hrdla. Mamka mě zahnala do postele s tím, že tetu někdo přepadl a nic se jí nestalo, jen je vyděšená. Už si nepamatuji, jestli jsem se o celou věc zajímala bezprostředně poté, ale pokud ano, asi bych dostala odpověď ve smyslu, že je již vše v pořádku.

Po letech, když už jsem byla sama dospělá a bydlela mimo rodné hnízdo jsem jedno přespávala u rodičů a té noci se „moje štěňátko“ vrátilo. Tentokrát už jsem neslyšela „blbosti“ o přepadení, ale celou pravdu. Máma s tetou si totiž nočním dobrodružstvím prošli ještě mnohokrát poté, ale o tom jsem neměla nejmenší tušení. Z jejich rozhovoru bylo jasné, že se o celé věci baví naprosto otevřeně a padaly věty typu: „Ten jsem se modlila, aby nevzal tu dýku, kterou s přivezl z Tuniska.“ „Nejhorší je, když mě pak začne kopat.“ Takže ne žádný náhodný lupič, ale náš bezva soused!

Celý příběh byl pak naprosto jasný, spořádaná rodina, doma vždycky naklizeno, navařeno, když se táta blížil z práce, tak všichni začali kmitat, protože ve dřezu nesměla být ani lžička. Dokonalá rodina, která měla jedinou vadu na kráse – všichni žili ve strachu. Nejdřív jen sousedka a pak i obě dcery. Násilí bylo zpočátku „jen“ psychické, po letech i fyzické. Bez varování dostala sousedka za špatnou odpověď facku, následovalo řvaní a nadávání do kur.., děv.. a flunder. Následovalo vláčení po bytě doprovázené rvaním oblečení, pak pár kopanců a velké finále – vyhození tety za dveře bytu na chodbu, kde byla několik hodin ponechána „Aby měla možnost přemýšlet nad tím jaká je krá..!“ Když soused usoudil, že už se napřemýšlela dost, otevřel vchodové dveře na pět centimetrů, a nechal ji laskavě přilézt zpátky do bytu.
Obě dcery z domova zmizely jako to bylo možné (jedna se rychle provdala a druhá odjela do Anglie, kde žije dosud). Kdybyste jim řekli, čím si jejich matka prošla, tak Vám to neuvěří, měly jen potřebu se tak nějak podvědomě osamostatnit, protože táta byl moc velký puntičkář. Ptáte se, jak je možné, že nic neviděli? Neviděly a neslyšely. Tatínek byl pěkný filulta a svá „vystoupení“ si nechával na víkendy, kdy nebyly doma ani holky dokonce ani sousedé, protože jezdily na chalupy. Já si myslím, že měl dokonce přesně naplánováno, kdy se své kratochvíli může věnovat, aby ho nikdo nepřistihl. Dokonce se kontroloval, aby tetu nemlátil do obličeje, kde by to mohlo být vidět.

Pokud Vás zajímá, jak to celé dopadlo, pak vězte, ti dva pokud vím, jsou 25 let od událostí, které si pamatuji stále spolu. Domlouvání ani nabídka k pomoci nebyla vyslyšena, naopak se manželé neznámo kam odstěhovali, a to že jsou spolu, víme jen od jejich dcery. Mají se prý moc dobře.

Proto vítám tuto iniciativu jako prevenci proti tomu, aby se kdokoliv do takové situace dostal, nebo v horším případě hned na začátku „nemoci zašel k lékaři“. Ona potom léčba v pokročilém stádiu je nesmírně náročná.

Věra