S dnes už bývalým přítelem jsem se seznámila na procházce se psem. On venčil svého psa, já psa kamarádky, která byla po operaci. On se mi od začátku líbil… no, spíš mě silně přitahoval, takže jsem venčila čím dál ochotněji a procházky trvaly déle. Druhé setkání se odehrálo v baru, což mě možná mělo varovat. Trochu mě zaskočilo, kolik toho dokázal vypít i to, jak se mu měnila od základů nálada s každým dalším panákem. Protože už jsem v tom ale „lítala“, jak se říká, tyto varovné signály jsem přehlížela. Ani nevím jak a už jsem byla u něj doma. Když jsme se začali vzájemně navštěvovat, všechno se nejdřív zdálo úplně v pořádku, bohužel jen do chvíle, než se napil. On bohužel nepatří mezi lidi (jako většina normálních), kteří si dovedou dát dvě tři piva a jít domů… Buď je přísným abstinentem, chodí cvičit a běhat a jí zeleninové saláty, nebo pije celou noc až do úplného sebezničení. Čím blíž jsem mu byla, tím víc dopadaly jeho nálady také na mě. Pravdou je, že mě nikdy neuhodil. To, co si ale dovolil slovně bylo až dost. Byl dost žárlivý, i když z mého pohledu neměl důvody, rozhodně nejsem žádná koketa, ani to neumím a víc než o chlapy jsem se vždycky zajímala o sport. Často mě obviňoval z nevěry, nazýval těmi nejsprostšími jmény a křičel na mě, že ho tím zanášením zničím. Jindy mě zase ponižoval a říkal, že nechápe, co na mě „ti moji chlapi“ můžou vidět, protože jsem úplně hrozná. Byla jsem zoufalá. Protože jsem ho ale pořád milovala, vždycky, když vystřízlivěl a byl sladký jako med, nechala jsem se „ukecat“ a vše se vrátilo do starých kolejí. Včetně toho, že do měsíce-dvou se zase nezřízeně opil a řval na mě. Když se jednou sám vytočil tak, že nakopl psa, kterého měl pochopitelně jinak moc rád, vyděsila jsem se a utekla jsem z bytu. Pak jsem si s pomocí společného kamaráda odvezla věci a od té doby jsme se neviděli. Trápila jsem se, nemohla jsem na něj zapomenout, zároveň se ho bála. Psali jsme si zprávy. Nejdřív prosil, pak mi to všechno vyčítal, když se opil, psal mi hodně drsné věci, ale fakt je, že mi nikdy nevyhrožoval. Když jsem mu přestala na zprávy reagovat, stáhl se. Je to už docela dlouho, vyrovnala jsem se s tím, že je to takto lepší. Přesto si na něj občas vzpomenu a pocity jsou vždycky smíšené…od té doby jsem sama. Mám obavu s někým navázat vztah, byť jen milenecký. Protože ten náš byl taky dost založený na sexu. Co tím chci říct je, že je opravdu těžké někoho soudit za to, že se ocitl ve vztahu s násilníkem (nebo klidně i násilnicí, viz.jeden kolega z mé práce, kterého manželka vydírala), když jsou tu ve hře především city a hormony. To pak člověk snadno ztrácí soudnost a pud sebezáchovy.

Tereza