Se spolužačkou jsme se od vysoké školy potkaly až na třídním srazu po dvaceti letech. Nebyly jsme vysloveně nejbližší přítelkyně, ale určitě jsme měly na co navázat. Domluvily jsme se, že si co nejdříve naplánuji výlet do Karlových Varů, kde bydlí. Tak se i stalo.

Jak jinak to mohlo dopadnout, když jsme se tak dlouho neviděly, než že jsme nejprve musely probrat, co je za ty roky nového. Spolužačka má dva dospělé syny a je rozvedená. A má přítele. Mnoho mi o něm neřekla, jenom, že spolu nežijí v jednom bytě, ale ona k němu dochází, případně u něj několik dní zůstane. Nechtěla jsem se vyptávat, proč to tak je, ale cítila jsem, že by s ním docela ráda bydlela – když jsou partneři.

Jak v průběhu dne vyprávěla dál, nabýval jejich vztah konrkétnější obrysy. Nebydlí u něho, protože si to partner nepřeje. Když k němu přijde, uklidí, postará se o králíky a slepice, nakoupí a uvaří, ON zatím sedí na pohovce, hladí kocoura a říká mu: „Vydrž, Habísku, za pár dnů zase vypadne.“

Když se ozvala, proč to takhle říká, pokrčí rameny a odpoví, že ji nikdo nezval a jestli se jí to nelíbí, tak ať sem nechodí. Několikrát ji i vyhodil. „Vždycky se mi ale podařilo to zase dát dohromady,“ řekla, jako by čekala na mou pochvalu.

Nešlo jinak, než se zeptat – proč s ním proboha chodíš? Pak mě překvapila. Ani spolu nespí. Je s ním proto, aby nebyla sama a aby měla jet s kým na dovolenou. I když… Vyprávěla o víkendu, na který se společně chystali odjet. Vždycky musela být přesně na minutu připravená a stát před domem. Protože když jednou řekla, že bude do minuty dole, beze slova zavěsil. Vzala tašky a seběhla schody – ale auto před domem nestálo. Volala mu, že kde je a on odpověděl, že když nebyla před domem, tak odjel. Ne, aby ji pozlobil a přitom stojí za rohem. Prostě odjel a byl pryč. A tak stála před domem se sbalenými taškami na celý víkend. Ptala jsem se, jak to dopadlo? Pokrčila rameny: “Zase jsem je vybalila.“

Snažila jsem se kamarádce říci, že žádný partner je lepší, než tento partner. Řekla mi, že jsem už stejná, jako její sestra a dál se o tom nechtěla bavit. Večer mě šla vyprovodit na autobus. Její přítel bydlí kousek od stanice, tak přemýšlela, že by rovnou zavřela slepice, aby za dvě hodiny nemusela jet znovu přes celé město. „Ale radši ne, zajedu tam až večer,“ rozhodla. Zdálo se mi to jako nesmysl, ale trvala na svém. Přítel by se zase mohl zeptat souseda, jak už to několikrát udělal, v kolik slepice zavírala a to peklo, když by přišel na to, že je zavřela už v pět, jí za to nestojí.

Podotýkám, že zmíněná spolužačka má vysokou školu a pracuje na manažerské pozici, je sportovně založená, hezká a moderně se obléká.

D.